Pavel Příkaský

2021 A Tale of Disharmony

A Tale of Disharmony, Prám Studios, Prague (2021)

curator: Šárka Koudelová

Během minulého, obecně znepokojivého roku, Pavel latentní dichotomii, přítomnou nejen ve světlech a stínech svých motivů, formálně usadil do intuitivně vznikajících diptychů. Co bylo vlastně historickým impulsem pro vznik tohoto typu dvoj-obrazu? Zřejmě směs důvodů, které rezonují i v přístupu Pavla Příkaského. Dva více či méně pevně spojené panely snadno evokují otevřenou knihu, dají se zavřít, aby se nepoškodily při případném přesunu nebo naopak otevřením vytvořit prostor pro modlení či prosté soustředění myšlenek. Důvodem také může být nutnost zobrazit protikladné atributy, které však nelze oddělit. Vnitřnosti a exteriér, souznění a disharmonii.

Třásněmi svázaný diptych obydluje romanticky skleslá figura muže s ptačí hlavou, který může být stejně dobře hrdinou blíže neurčeného fantasy světa jako moderním Mínótaurem, uvězněným ve svém osudu i dystopickém labyrintu současných krizí. Stejně jako jediné jedinečné a nejrozměrnější plátno ve výstavě se také svojí boschovskou mutantí figurací odkazuje k renesanční malbě, která je symptomatickou směsí ideálů a temných zákoutí lidské duše, jež jsou opět humanisticky povoleny. Je historie lidských civilizací neustálým balancem mezi cukrem a bičem, neukázněnou chůzí nad propastí zkázy – příběhem disharmonie? Člověk je ve své neudržitelné touze po nekonečném materiálním růstu ustavičným rizikem sám pro sebe i křehkou rovnováhu života na zemi. Otrávení holubi padají mrtví z nebe a Krab modrý je přemnožen, likviduje kolonie ryb i živobytí rybářů. Na vině je samozřejmě člověkem způsobená klimatická krize a oteplování moří. V roce 2018 ve své vědecké zprávě Mezivládní panel pro změny klimatu uvedl, že na přechod na obnovitelné zdroje máme jen 12 let času, abychom odvrátili katastrofický vývoj. O rok později nás pandemie covidu-19 důrazně upozornila na přirozený mechanismus přírody, věčně hledající udržitelnou harmonii a možnost, že lidstvo je tou zbytnou entitou pomyslného balancu se jeví velmi reálně. Přesto se nezdá, že bychom učinili nutný pokrok. Insekticid DDT byl prý v 70. letech konečně zakázán, protože se lidé lekli, že už by neslyšeli zpívat ptáky. Jaké důvody potřebujeme teď?

Výňatek z textu Šárky Koudelové